Chce-li někdo mluvit s Francouzem jeho rodnou řečí, musí se naučit francouzsky. Jinak mu neporozumí ani slovo a bude se domýšlet z jiných projevů, které ostatně taky nejsou vždy totožné kupříkladu s českou zkušeností. Dost možná ho pochopí a dost možná taky ne, nebo jen částečně, nebo jinak. Reakce mohou být v zásadě dvě: dá si tu práci a naučí se francouzsky, nebo se už o podobnou komunikaci nikdy nepokusí. Což je škoda, protože mu zůstane uzavřeno ohromné pole poznání, které v té velké a starobylé zemi mohl získat. Mnohem blíž než Francie je ovšem kostel. (Vzpomenete si, kde je ten nejbližší místu, kde právě jste?) Jeho tajemný jazyk není až tak nesrozumitelný, jak by se mohlo zdát.
Mediální věda pojímá text nejen jako soubor slov, ale mnohem obecněji hovoří o textu i v souvislosti s neverbálním projevem, jak poměrně důkladně naznačuje pradědeček oboru, Ferdinand de Saussure. Rozlišuje se manifestní a latentní význam textu. Jde o to, že například muž ženě textem Miluji tě manifestně komunikuje význam Miluji tě, ale latentně v souvislosti s intonací a dalšími doprovodnými neverbálními projevy význam Neotravuj, lhostejno, zda vědomě, či nevědomě. V jednom časovém úseku obvykle komunikujeme více kanály, jejichž obsahy jsou pochopitelně dekódovány ve vzájemném vztahu. Množství protichůdných, ale jinak srozumitelných významů dekódujeme jako chaos, nebo něco „za tím“, co není přímo komunikováno. Například projev člověka, který tvrdí, že má čas, ale přitom nervózně poposedává a dívá se na hodinky.
Co platí v přímé mezilidské komunikaci, platí přinejmenším stejně významně v masové komunikaci. Příjemci sdělení jsou tady odkázáni jen na určitý výsek projevů člověka nebo třeba krajiny, architektury…, v umělém prostředí vytvořeném autory díla. Vidíme stavbu krásně zasazenou do krajiny, ale už ne rušivé komíny blízké fabriky z jen trošku posunutého záběru. Nebo vidíme scénu se stylově oblečenými lidmi u prvorepublikového koloniálu, ale už ne o metr vedle zaparkované zcela současné auto, životní zkušenosti herců, které rozhodně nejsou prvorepublikové, filtr na kameře, který tomu všemu dává správný odstín. Nebo nevnímáme pach nebo stisk ruky vypovídajícího člověka, z něhož navíc vidíme a slyšíme jen sestříhané pečlivě sestavené kousky, bez kontextu mnohahodinového pobytu a rozpovídávání s tímto člověkem. Jistěže to neznamená, že média lžou, jen se vyjadřují sobě vlastními prostředky, s čímž je třeba počítat. Jsou koneckonců schopna komunikovat i pach nebo to, co není vidět, má-li to tak být. Zcela nutně využívají symbolický jazyk.
V audiovizuální tvorbě může tvůrce dokumentu o stáří použít záběr suchého osamělého stromu na pozdně zimní zablácené pláni doprovozený depresivním klavírkem s občasným patetickým ťukem a hned je na světě stáří jako naprostý zmar, konec, všechno je k ničemu. Stejné rozhovory se záběrem třeba stejného stromu lehce jarně ozeleněného s mladými stromky v blízkém okolí a s použitím ruchů ptáků a „vůně“ vzduchu hovoří rovněž o stáří a smrti, ale ve spojení s novým životem, zkušeností, předanou moudrostí.
Musí to takzvaně fungovat. Ke klasickým metodám výroby ruchů patří písek sypaný na nějakou ozvučnou plochu evokující vodopád, protože ten skutečný by zněl jako hluk nějaké výrobní linky. Nebo pochodování vojáků vytvořené pomocí vzájemného obouchávání dvou štosů starých novin. Je třeba využít symbolů, kterým příjemce rozumí. Prsten jako symbol manželství by v Indii neobstál stejně, jako bílá coby barva radostných oslav. Naopak těžko by například Brňák totéž viděl v hrsti rýže a celý v bílém by se asi nevydal na pohřeb.
Evropa i díky sekularizaci pomalu ztrácí ponětí o symbolice své kultury. Evropan přestává rozumět symbolům, které ho historicky formují. Centrální stavby každé obce, kostely se pro mnohé stávají neznámým prostředím, ne-li cizím a nepřátelským. Evropan-nekřesťan přijde na mši a nerozumí jejímu jazyku. Otázkou je, zda jde o chybu onoho Evropana nebo církve, která možná nedokáže komunikovat své poselství srozumitelným jazykem.
Jak je asi patrné, autor tohoto článku se více než k reformě liturgie a jejího symbolického jazyka přiklání k tomu tento jazyk vysvětlovat, aby mu bylo rozumět. Už proto, že je nádherný, reforma by mohla vést k jeho likvidaci, stejně jako popularizace třeba poezie, a hlavně významy, které komunikuje, jsou velmi současné a srozumitelné.
Symballein kontra diaballein
Symbol bývá vnímán jako „něco jako“. Symbol není totéž, co komunikovaná realita, ale symbol tuto realitu evokuje. Například stylizované srdce namalované na listu papíru. Jde jen o dvě křivky. Jsem-li ovšem žákem sedmé třídy základní školy a tyto dvě křivky namalované na papíru pošlu dívce v první lavici u dveří, jasně jí tím říkám, že ji mám rád. Ovšem pokud ona dívka tento papír ostentativně roztrhá, netrhá jen dvě křivky na papíru, ale zraňuje tím aktem můj vztah k ní. Tady se zvláštním způsobem propojuje symbol s realitou. Což vede k pojetí, jež symbolu připisuje křesťanství.
Slovo symbol vychází z řeckého slovesa symballein, což znamená spojovat dohromady. Antonymem je sloveso diaballein, rozdělovat, ničit. Symbollon spojuje dohromady, diabollos je ten, který rozděluje (odděluje). Symbollon je svatý, tedy pravdivý, diabollos se pravdivě jenom tváří. Ne nadarmo se říká, že ďábel (diabollos) je opice Boží.
V biblické řeči čísel je sedmička číslem plnosti, dobra, Boha. Číslem symbolizujícím zlo není nula nebo minus sedm, ale šest. Šest je skoro sedm, ale není sedm, skoro pravda, ale ne úplná. Šestka je číslem nedokonaných záměrů, předsevzetí, číslem pravdy, které cosi chybí a stává se z ní lež a zlo.
Například sex. Sex je svatý, je-li žit v pravdivém prostředí lásky. Velice hezky zní, že láska je emoce, vzplanutí, které přetrvá věky, ale pravda v tom není. Lásku stejně jako emoce tvoří rozhodnutí. Já, Jan, odevzdávám se tobě, Marie, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen. Je-li partnerský vztah skutečně láskou, tedy nejen mně je s tebou dobře, ale odevzdávám se ti, daruji se ti, tvůj život je mi dražší, než můj, i když mi s tebou nebude vždycky dobře, chci s tebou být, pak sex je niterným a tajuplným symbolem této lásky. Člověk je bytostí tělesnou i duchovou zároveň, tělem se člověk vyjadřuje, ale jen tělo je bezduché. Stane-li se člověk otrokem svého těla, ničí to, co je zamýšleno jako dobré, rozděluje nedělitelné, stává se z něj diabollos, a krutě se mýlí, když je přesvědčen, že je to tak správně. Sex žitý v prostředí lásky je symbollon. Sex oddělený od lásky je žitý v prostředí sebelásky, která se jako láska pouze tváří, lže jiným a co hůř i sama sobě.
Toto je moje tělo, které se za vás vydává
Přijde-li neseznámený nekřesťan na mši a vydrží na ní od začátku do konce, zpočátku mu přijde asi docela srozumitelná. Čtou se biblická čtení, zpívá se, káže se. Nemusí souhlasit s obsahem, ale celkem rozumí formě, protože ji zná i z jiných souvislostí. Problém nastane po kázání. Po bohoslužbě slova následuje bohoslužba oběti, slavení eucharistie. Asi se pak neubrání pocitu, že mše je cosi mezi tělocvikem a prapodivnou magií, kde se cosi rituálně dělá a nějak to funguje. Přitom, je-li něco křesťanství velmi cizí, je to právě magie, přisuzování moci rituálním úkonům a věcem. Tedy, že právě svěcená voda, rituální slova nebo úkony samy v sobě a ze sebe nesou tajuplnou svatou moc. Pravdou je, že křesťanská liturgie je symbolickým niterným dialogem mezi Bohem a člověkem, kde nositelem moci je Bůh, respektive člověk, kde rituální činy, slova a věci jsou komunikačním prostředkem, který je ovšem tajemně propojen s realitou samou (jak bylo naznačeno výše). Nejsou nic více, ale taky nic méně, než symbollon. Výjimečné místo zde zastává sedm svátostí (v řečtině asi nikoliv překvapivě symbollon): svátost křtu, svátost smíření, svátost eucharistie, svátost biřmování, svátost manželství, svátost kněžství, svátost nemocných.
Centrem mešní liturgie (z řeckého leiturgein, slavit) je svátost eucharistie (z řečtiny díkůvzdání), tedy slavení vykoupení a spásy člověka, obnovy pravdivého nerozděleného lidství Kristem, Bohem, který se stal člověkem, aby žil náš život a svou smrtí a zmrtvýchvstáním zničil moc hříchu a vyvrátil brány smrti, jak o této skutečnosti mluví apoštolské listy. Smrti, kdepak je tvůj osten? ptá se s patrným vtipem apoštol Pavel, v pevné víře, že smrtí život nekončí, ale naopak dosahuje svého vrcholu.
Ježíš Kristus slavil se svými učedníky židovskou velikonoční večeři, jako poděkování Bohu za záchranu izraelského lidu z otroctví Egypta a převedení Rákosovým mořem, Sinajskou pouští do svobody zaslíbené země, skrze Mojžíše, věrného Božího služebníka. Podstatnou částí tohoto velmi ritualizovaného slavení byl beránek, jehož krev symbolizovala toto vysvobození. Každoroční slavnost Pesachu (řecky Pascha), starobylé smlouvy Izraele s Bohem, byla zároveň okamžikem mimořádného očekávání předpovězeného Mesiáše (řecky Krista), Božího Pomazaného, který měl svůj lid vysvobodit ne v jedné dějinné události, ale navěky. Ježíš slavnost zakončil poněkud netradičně, ovšem zcela v duchu užívané symboliky. Vzal poslední kousek nekvašeného chleba, rozdělil učedníkům a řekl: Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Pak vzal kalich s vínem, dal učedníkům a řekl: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za všechny na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná. To čiňte na mou památku. Tímto aktem pro přítomné srozumitelným jazykem naprosto zjevně odhalil svou identitu Mesiáše, ale tajemný význam slov o těle a krvi pochopili až následující noc a den, kdy byl Ježíš zatčen, jako beránek vedený na porážku odsouzen a ukřižován. Zemřel za člověka, který hříchem zapříčinil smrt. Vydal se z lásky za druhého. Ale ne marně. Vstal z mrtvých a vyvrátil ony příslovečné brány smrti. To je víra křesťanů.
Zcela pochopitelně je pak svátost eucharistie, jako propojení s Kristem ve vzájemném sebevydání (ne nepodobně manželskému slibu) centrem mešní liturgie. Svátost, kde viditelným znamením je nekvašený chléb a kalich s vínem. Je až paradoxní, kolik zla a nepochopení se v dějinách odvíjelo od diskusí kolem této svátosti lásky. Na jedné straně stojí magické pojetí eucharistie, která je samospasitelnou věcí sama o sobě. Lidskou racionální reakcí na nepochopitelné propojení Boha a dvou hmotných věcí, chleba a vína, byla rezignace na posvátné a slavení eucharistie se pro někoho stalo připomínkou poslední večeře Páně, podobně jako dětem pro lepší vjem příběh nejenom vykládáme, ale i hrajeme. Snahou o uchopení svátosti eucharistie byl (a je) přísně racionální, velmi logický a vyargumentovaný přístup teologů a teoložek, s využitím aristotelského učení o substanci a akcidentech, který ovšem bohužel téměř neopustil akademickou půdu a zůstal zase jen argumenty pro ty teology a teoložky. Přesto mnoho lidí pevně věří, a zdá se stejným směrem. Což je určitá naděje. Chleba a víno je propojené s Kristem možná podobně, jako lidské tělo s lidským duchem. Nedělitelné, ale přesto ne totožné.
Liturgie mluví prastarou řečí
Mnohem starší, než dva tisíce let, ale přesto kdesi uvnitř člověka zvláštně ukrytou, a tak při správném naladění potenciálně srozumitelnou. Učitel liturgiky na olomoucké teologické fakultě František Kunetka je autorem následující definice eucharistické liturgie (mše), kterou si pro jistou kurióznost zapamatoval snad každý, kdo prošel jeho přednáškami. Tedy, liturgie je celebrativní anamnéza paschálního mystéria v ekleziální kononii. Na první poslech působila absurdně, na druhý už mnohem méně. Skutečně to nelze triviálně přeložit jako slavené rozvzpomínání velikonočního tajemství v církevním společenství. Takový přístup zjednodušuje a v důsledku neříká pravdu.
Eucharistická liturgie je paschální mystérion. Je tajemstvím, které nelze proniknout jen rozumem. Rozum nikdy nepochopí, jak může být Bůh přítomen v chlebě a víně, jak může být jeden a zároveň ve třech osobách, jak může být Ježíš zároveň pravý Bůh a zároveň pravý člověk, a jak může zemřít a vstát z mrtvých, nota bene tím zachránit svět. Víra není jen přesvědčením o věcech, které nevidíme, nejsme schopni ohmatat a vypočítat. Víra je vztah, nutně nese svá tajemství, které nemá smysl pronikat, ale naučit se je ctít a respektovat, spolu s jejich nositelem. Pojem mystérion ovšem odkazuje i na instituci soudobých starověkých mystérií, náboženských společenství, do kterých musel být člověk pozván a různými iniciacemi vstoupit až do samého středu. Sám z vlastní vůle vstoupit nemohl. Stejně tak do intimního společenství Boží Trojice nemůže nikdo vstoupit sám, není to samozřejmé, ale Boží milostí je zván každý, kdo chce spojit svůj život s někým, kdo je absolutní láska. Kladnou odpovědí na tuto pozvánku je začít se učit milovat druhé víc, než sebe, podle Kristova příkladu. Milovat láskou paschy (viz výše), s ochotou obětovat i svůj život pro druhého, je-li to třeba.
Liturgie je paschální mystérion formou celebrativní anamnézy. Ježíšova oběť na kříži se neděje při každé mši pokaždé znovu, ale nejde ani jen o vzpomínání na dávnou událost. Vykoupení a spása je díky Ježíšovu činu realitou jednou provždy. Pojem anamnéza naznačuje, že při eucharistické slavnosti do toho velkého Příběhu jakoby vstupujeme, vedeme intimní dialog s Bohem. Nejde o soukromou modlitbu, ale slavení lidského společenství s Bohem, s přítomnou vertikální, ale i horizontální linkou. Odtud ono celebrativní.
Liturgie je paschální mystérion formou celebrativní anamnézy v prostředí ekleziální koinonie. Tedy v prostředí církevního společenství. S tím, že církví se zde nemyslí konkrétní instituce, ale společenství křesťanů. Co je ovšem zajímavé, koinonia neznamená jen společenství věřících, které putuje k Bohu, ale společenství, kde Bůh je jeho středem. To znamená, že Bůh je součástí tohoto společenství (přesněji obecenství), a tak je vlastně tato koinonia jakýmsi odleskem nebe, protože ho, třebas ne v úplnosti, žije už tady a teď.
Francouzsky s Francouzem
Chce-li někdo mluvit s Francouzem jeho rodnou řečí, musí se naučit francouzsky. V tomto příměru je předcházející text první lekcí, která se ale může stát klíčem k pochopení podstaty jazyka. Nebo klíčem ke klíči. Čtenář snad odpustí i citelnou angažovanost autora ve výuce této francouzštiny.