Včera se u mě zastavila jedna známá, rozhlasová redaktorka, po pár hodinách natáčení se starým pánem, který jí sdělil, že má rakovinu.. a že všechno je dobré. Říkala, že to byla hrozné. Přitom věděla, že má skvělý příběh. Jen se sama bojí smrti, tak proto. Tento rok jsem pochoval řádku svých přátel, víc, než obvykle. A začalo to mým tátou. Nebylo to lehké, někdy jsem ani nebyl schopen moc mluvit, ale s jasným vědomím.. že všechno je dobré.
Člověk trvá a žije
jen zcela krátký čas,
celý svět dočasný je,
i sláva mine zas.
Tyto verše stvořil před dvěma staletími Mathias Claudius. Prožitá zkušenost, realistické zhodnocení limitů života. Kdekdo soudný to bezpochyby vidí podobně. Zdánlivě nic optimistického. Vše jednou skončí a nebude to trvat příliš dlouho. Jenomže básník nekončí..
Je jenom Jeden věčný všude bez ustání
a my na jeho dlani.
No tak ano, autor se dívá dál, za hranice viditelného, to tak básníci dělají. Je ale jeho naděje jen snovým blouděním, je opodstatněná? Kdo stvořil stvořitele těchto veršů? A jaký je smysl tvorby obou?
Říká se, že naděje umírá poslední. Nemocný, jenž ztratil naději, ztrácí šanci k uzdravení. Na zdánlivě banální chorobu umírá. Kdo dokáže žít bez naděje? Život bez naděje je patologický jev. Člověk bez ní nemůže žít. Potřebuje ji ke své existenci. Naděje patří k lidské přirozenosti. Všechno přece může být lepší. Nic není tak hrozné, abych nemohl aspoň doufat.
Je ale naděje jen mechanismus k překlenutí těžkých chvil jinak vlastně dosti marného, neboť zoufale konečného fyzického života? Nebo se dá věřit oné proklamované přesažnosti, duchovnosti, božskosti života, kde smrt je jen jeho součástí, nikoliv protikladem, jen jakousi proměnou, průlivem, vystoupením z času?
No já vím, je to těžké. Nedá se to jen tak říct nebo přečíst. Zvlášť, když tuto vznešenou ideu hlásají mnohdy velice fyzičtí kazatelé se zálibou v podivných barevných textiliích, stejně jako podivných normách. Ale taky vím, že je nezbytné se tímto směrem vydat (ne k těm barevným textiliím), pokud kdo chce poznat, k čemu veškerý fyzický svět odkazuje. A nikdo skutečně pravdivý neřekne, jak to je, či detailně nepopíše, co se s vámi stane, když to uděláte. Může jedině inspirovat svou autenticitou, barvami neviditelnými, plody své cesty (vznešeně řečeno), na kterou se vydal bez zajištění a záruk (to k tomu tak nějak patří) a která ho proměňuje. Neboli: Kdo zemře dřív, než zemře, až zemře, nezemře.Kdo zemře svým sebestředným touhám..
A vzpomněl jsem si na své první intenzivní setkání se smrtí. Bylo mi dvacet, zemřel mi kamarád a já jsem ten den při večerní modlitbě naprosto jasně vnímal mnohem větší závazek toho, co Bohu říkám, co dělám, jaký jsem, právě proto, že Michal u toho byl. Vlastně mi až fyzicky zpřítomnil Boha. Michal nedlouho předtím niterně prožíval konflikt rozdělující jeho vesnici, kde jedna půlka nemohla přijít na jméno té druhé. Modlil se za smíření, za sjednocení. Pak onemocněl. A lidi se v místním kostele začali scházet s prosbou o jeho uzdravení, společně. Pak zemřel. A už to tak zůstalo.