Četl jsem k ranní kávě zaručeně novou novinářskou novinku, jak církev před staletími, v dobách, kdy byla mocenským hegemonem přinejmenším evropského světonázoru, prosazovala svou, vytvářela indexy zakázaných myšlenek, pálila knihy, které ty myšlenky obsahovaly, pálila lidi, kteří ty myšlenky tvořili. Chtěla snad pálit i ty myšlenky samé, proto snad ten poněkud pohansky magický očistný rituál ohně. To se ovšem nepodařilo, neboť, jak známo, magie snad možná i funguje, ale ne nadlouho, Bohu, jak ho představuje Písmo svaté, se takové jednání protiví, Ježíš, jak ho znám já, uvádí do světa Ducha, který vane, kudy chce, tudíž ho nelze spoutat, nota bene ohněm živeným farizejskou zabedněností, ať už nosila barvy katolického Říma nebo třeba kalvínské Ženevy. Nutno podotknout, článek to byl dobrý a - jak jsme schopni to téma dnes uchopit - i vyvážený, korektní, tedy pravdivý. Jako křesťanu, katolíku, knězi se mi takové věci samozřejmě nečtou moc dobře, ale pravda, jak známo, osvobozuje a přiznání viny, lítost, snaha se poučit a jednat lépe, to vše Boží mocí očišťuje zcela v jiném řádu, než to dokáže lecjaký oheň. Diskuse pod článkem už tak vyvážená nebyla, jemně řečeno, ale na to už jsme my křesťané, katolíci, kněží též zvyklí a pokud jsme pobrali aspoň drobet moudrosti, nereagujeme na to, nevyčítáme, nestrháváme se ke zlosti. Jeden diskusní příspěvek mě ovšem zaujal. Autor napsal prostě jen, že takové věci se děly a dějí jen tehdy, vládnou-li hlupáci, nezávisle na jejich světonázoru.
Přesně v poledne jsem dorazil na naši poštu. Respektive do místního koloniálu, kde je v řadě vedle sebe pokladna, salámy, sýry, pošta, pivo, chleba, konzervy, prací prášky.. atakdál. Musím říct, že mi to dost vyhovuje. Člověk si na poště nakoupí, v obchodě vyzvedne balík, každopádně poklábosí (což mělo ještě zvláštní význam v bezčasí uplynulého víc než roku). Dorazil jsem v poledne, protože zvony na kostele zrovna vyzváněly, s cílem vyzvednout balík, koupit nějaké to pivo v horkém dni, každopádně poklábosit. Pozdravil jsem pokladnu, minul salámy a sýry a zamířil k regálu pošty, třímaje v jedné ruce telefon se správným kódem a v druhé peněženku, abych měl z čeho zaplatit dobírku a moc nezdržoval. V poledne totiž pošta zavírala. Ovšem co se nestalo. Paní z pošty tam byla, já tam byl, balík byl, peníze byly, kód byl, oboustranná vůle k uskutečnění poštovní transakce byla. Jenomže poštovní systém z obrazovky plochého monitoru nemilosrdně tvrdil, že vše uzavřel, transakce možná není, protože podle něj jsou dvě minuty po dvanácté. Asi si nevšiml, že u nás polední zvony stále ještě vyzváněly. Přijďte zítra, služebníček. No, napadly mě různé nehezkosti, ze kterých se budu ještě zpovídat. A některé jsem i polohlasně utrousil. Ach jo. Jeden systém vládne všem. Naštěstí - ach, stále jsme lidi, se srdcem a vynalézaví - tedy naštěstí paní z pošty nalezla řešení. Vydala mi balík a vzala si kód a peníze, s tím, že to tam zapíše později, až to zase půjde. Ale pst, systém to neví, podle něj se poštovní transakce uskutečnila až druhý den v 8:02 AM.
Co kdyby ji systém chtěl upálit, že jo? Nebo třeba její portrét na Instagramu přeškrtnout virtuální červenou, vymazat ze sítí, či ji samu shodit do místní říčky a navěky zapomenout, protože se jednou and forever provinila proti systému, který ale přece máme proto, aby se nám lidem žilo lépe, krásněji, šťastněji. No není to tak? Služebníček.