Před šesti lety s jarem odcházel můj dobrý přítel Zdeněk na druhou stranu času. Točil jsem s ním tehdy dokument, Diptych. „Rád bych se dočkal pampelišek a řevu ptáků. Ale vymrčovat si nechci,“ řekl mi tehdy. Byla extrémně dlouhá zima. Hustě sněžilo i na Velikonoce. Kluci chodili s barevnými fanglemi na pozadí jiskřivě bělostného sněhu. „Nepřijde ti to nespravedlivé?” zeptal jsem se ho. Odpověděl bez zaváhání: „Ne, proč? Já si opravdu myslím, že my dlužíme Pánu Bohu, že Pán Bůh nedluží nic nám. To jsme dostali ten život, to je dar, který jsme dostali. A přece když dostaneš dárek, tak se nemůžeš rozčilovat, že ten tvůj hrníček je žlutý, když jsi chtěl modrý.”
Jaro je mocná doba. Větve, které ještě před pár týdny vypadaly jako mrtvé, jsou najednou plné života, ptáci řvou, přichází víc světla a tepla a člověka to těší a není divu. O to větší šok nastane, když se očekávaný vývoj najednou jaksi krutě zvrátí. A přímo velikonočně, život v rozpuku mládí zaniká. Tak tomu bylo před dvěma lety. Působilo téměř apokalypticky vidět hustě rozkvetlé stromy, jimiž vichr házel ze strany na stranu, lámal větve, které ještě dřív, než stačily zvadnout, se ze země jakoby s údivem dívaly na rozburácený svět. Myslely přitom na krutost života? To jistě ne.
Bylo až jaksi brutálně mystické vidět chumelenici stvořenou ze sněhových vloček a okvětních lístků, bělostnou, podivnou, nepatřičnou. Nešlo přitom nevnímat zvláštní synchronicitu s velikonočním příběhem života, smrti, vzkříšení, v zázracích, které se mezi lidmi kolem mě i ve mně zase děly a já jich mohl být svědkem. Snad i proto bylo celkem lehké odolat a roztrpčení ze zmaru života neskrývat za nářky, že zas nebude z čeho pálit, či tak něco.
Nedlouho předtím jsem s dalším dobrým přítelem Filipem, zamyšleným filosofem lesa a mokřadných luk (tak mu polotajně říkám) sázel pár desítek stromů a keřů. „To ti je tak krásná práce,” řekl jsem mu. „No, však je to taky práce se životem,” odpověděl po mírné chvíli jarního ticha. Včera mi tentýž přítel dal přečíst svůj článek o nejrůznějších názorech ohledně příčin měnícího se klimatu, dost odborný článek. Pak dodal: „Víš, že si myslím, že klima a ekosystém podstatně ovlivňuje naše víra?” Jsem vděčný za každý takový střípek moudrosti, který se ke mně prodere. „Prach jsi a v prach se obrátíš,” říkal jsem letos v kostele už po mnohokráté při označování popelcem. „Jsme hvězdný prach,” odpovědělo dítě. Nezdá se vám, že moudrost Boží nejsnadněji proniká duší dítěte, či toho, který si zachovává schopnost vidět a vnímat v prostotě a otevřenosti, dýchat plným chřípím?