Před časem se kamarádka ptala, co má dělat. Miluje muže, dlouhodobě, a on ji, jenomže on ji odmítá a asi tomu už nebude nikdy jinak a ji to zraňuje. Byla nešťastná. "Mám zlost a trápím se," říkala mi. "Co mám dělat?" "To je prosté, musíš mu odpustit," odpověděl jsem jí. "No, to nejde, protože ta zlost je hradbou, aby mi už neubližoval," odpověděla ona. "Odpuštění je mnohem účinnější obrana a žádnou zeď už k tomu nepotřebuješ," odpověděl jsem zase já. Jenomže ona takovou radu nebyla schopná přijmout a ptala se dál, co má dělat a já zase pro ni nemohl mít jinou odpověď.
Neříkal jsem to jen tak do větru. V mých čtrnácti nás opustil táta a bylo to nečekané, šokující, citlivé, devastující. Zranilo mě to velmi hluboce, až tak, že jsem tehdy nebyl schopen vyslovit slovo otec a necítit při tom nenávist. Nedlouho poté jsem nově a intimně poznal Pána Boha, říkal mu Otče a znovu jsem toto slovo, nebo spíš rozměr vztahu objevoval. I tak ale někde podvědomě hrálo, že otce vlastně nenávidím. Tehdy mě to ani nenapadlo a Boží uzdravující milost byla převeliká. Dnes už to vím. Po více než deseti letech, kdy se blížil čas mého kněžského svěcení, se téma našeho nevztahu s tátou vynořovalo stále jasněji. Jak můžu jiné doprovázet k odpuštění a sám mít takovou hroudu hnisu ve vlastní rodině? Inu, pozval jsem ho. A moc jsem nečekal, že přijede. Jenomže on přijel. Inu, odpustil jsem mu. Zní to možná banálně, levně, jenže není. Odpustil jsem mu a najednou byl klid, všechno to nenávistné zmizelo jak lusknutím prstů. Podivné? No samozřejmě. Ale prostě to tak bylo. A já si později říkal, proč jsem to neudělal mnohem dřív a možná si ušetřil desetiletí trápení. Rozumějte, táta zůstal stejný, v mnoha ohledech se příliš nezměnil za celou tu dobu, ale já najednou mohl vydechnout, byl jsem svobodný. A dodnes nemám potíž se s tátou potkat, povídat si s ním, pomoci mu, v naprosté čistotě mysli. I když nepatří k mým nejbližším. Pochopitelně.
Už to budou skoro dvě desetiletí, bylo mi něco přes dvacet, co se v kinech objevil film, podle mého soudu výborný film, Je třeba zabít Sekala. Takže když jsem byl požádán, abych radil stejnojmenné hře chystané v brněnské Mahence, neváhal jsem. Sice se může zdát poněkud zvláštní divadelně adaptovat film, nota bene dobrý film, na druhé straně téma, které je zde představováno, je natolik závažné, že je třeba ho hlásat ze střech. Takže proč ne i takto? Jak se to povedlo, bych nechal na diváku.
Jak se píše i v programu, příběh se odehrává na žírné Hané uprostřed protektorátu, ve vesnici žijící strachem. Právě sem přichází kovář Jura Baran. Věří, že zde nalezne bezpečný azyl. Důvěru místních sedláků si však nezíská. Navíc se v obci řeší naléhavý problém. Sekal, nemanželský syn z jednoho gruntu, kterého komunita kvůli jeho původu sama vyloučila, terorizuje celou obec, využívá divokou politickou situaci a udává gestapu ostatní sedláky, aby se snadno dostal k jejich majetku. Nikdo neví, kdo z nich bude další na řadě. Vesnická rada sedláků se rozhodne, že existuje jediné řešení: Je třeba zabít Sekala! Dřív než on zabije ostatní.
Jde o příběh plný nešťastných lidí. Jejich téměř programové neštěstí se projevuje stejně, jako to naše. Buď vzpourou, která může vést až k vraždě, nebo rezignací vedoucí až k sebevraždě. Obojí v příběhu je. Aneb jak se z člověka nešťastného stane parchant. Jedinou vyloženě pozitivní postavou je místní farář Flóra. Je to dobrý pastýř, snaží se citlivě a pevně vést sobě svěřené ke spáse, k záchraně ze zamotané spirály nenávisti, ať už kázáním, mší svatou, osobními setkáními. Není odtažitým starým mládencem, ale skutečným otcem. V jedné chvíli ovšem události dospějí na hranu, kdy se farář Flóra musí rozhodnout. Zůstat nad věcí, nebo do příběhu přímo vstoupit? Zůstat v roli, jindy bezpochyby správné, nebo riskovat kontroverzi, či přímo vlastní hřích, ovšem, světe div se, z lásky vůči těm, které vede? Vzpomněl jsem si přitom na starého pana faráře z mých mladých kaplanských dob, který při vzpomínce na postavy románu Karla Schulze Kámen a bolest buchnul do stolu se slovy: "To byli chlapi, kteří se nebáli zhřešit. Bůh je kavalír."
Farář Flóra se neschoval za kazatelnu a riskoval svůj vlastní život, ba přímo duši, když už to nešlo jinak, vyzradil zpovědní tajemství a stal se tak podstatným činitelem závěrečného boje mezi Jurou Baranem a Ivanem Sekalem.
Vesnice smrtí Sekala nezískala nic. Mrtvého parchanta nahradil jiný, živý. Strach zůstal. A neochota odpustit stejně tak. Je to totiž právě odpuštění, které umí ukončit násilí, neštěstí, nenávist. Odpuštění, které účinně chrání proti zlu, aniž by bylo třeba hradeb břitkých jak kudla. Celá hra skrz temnotu v ní odehrávanou křičí, či spíše usilovně šeptá na diváka: Odpusť. A najdeš spásu.
"Marie, sbalte mi věci, jedu do Olomouce," říká otec Flóra kostelnici a zároveň Sekalově nešťastné matce. "Musím ke zpovědi." A pokojně a klidně sundává z krku bílý kolárek a dává ho Marii do rukou jako svatozář, jíž v této chvíli není hoden. Takhle nějak se ta scéna odehrává v mých představách, i když na jevišti Mahenky je o dost civilnější. Narozdíl od ostatních tento muž neutíká. Chce přijmout odpuštění a odpustit a vrátit se zpět. Jakkoliv se může zdát, že být pastýřem nešťastných lidí je marnost. Možná, v lidských očích, ale Bůh činí zázraky.