TEXTY‎ > ‎

Svědectví letošního léta

S končícím jarem jsem potkal dva herce. Ne že by bylo tak neobvyklé potkat herce, kteří mě osloví jako kněze, ale toto přece jen neobvyklé bylo. Volala Kamila, že si mě pamatuje z jednoho divadelního představení v Huse na provázku, že na mě dostala kontakt od naší společné známé, taky divadelnice, a že by chtěla svatbu a Jirka že je nepokřtěný a ona patří do církve s bizarním názvem Triumfální centrum víry, ale pokřtěná je jako katolička, a že jejich pastor je nemůže oddat, protože nemá smlouvu se státem, a jestli že bych je neoddal já. No prostě šílenost. Ale coby ne, proč se aspoň nepotkat? Domluvili jsme scuk, v kavárně Anděl, mém brněnském kanclu, s otevřeným účtem, pokud jde o kafe, v níž sedím právě i teď a píšu. Tedy, přesněji řečeno, seděl jsem, když jsem to psal.

Už jak jsem vešel a viděl je u stolku i se Samíkem, Kamiliným synem, bylo mi jasné, že z toho něco bude, ne že ne. Ukázalo se, navzdory vnějším znakům, že oni dva věří a víra v jejich životě hraje důležitou roli, že význam svatby chápou jako málokdo. Možná to nedokáží úplně jasně říct, ale srdcem vědí. Asi by to uměli dobře zahrát, to je jejich způsob niterné komunikace. Začali jsme se na svatbu připravovat a... a co vám budu povídat. Kvetli před očima. S vrcholícím létem se v bohdalském kostele vzali. Malý Samuel se s Jirkou dohodl, že až si vezme jeho a maminku, bude mu říkat táto. A stalo se. Malým improvizovaným obřadem při svatbě. Jak prosté. Od té doby bývají pravidelně na nedělní ranní bohdalské, jen občas, když se nezadaří, na desáté kučerské. A taky na farních brigádách. Zní to skoro jako pohádka, že? Ale tam patří i zlo, nejhůř to přihlouplé, motivované dobrými úmysly. Někteří triumfální křesťané Kamilu po svatbě v podstatě vyobcovali, když se zahazuje s tou nevěstkou, míněno církví katolickou. Mno jo. Bavili jsme se spolu i dřív, že není důležité, kdo má pravdu, ale je velmi důležité, kdo miluje. Nebo spíš kdo se o to snaží. Bez pravdy se žít dá, bez lásky ale jen těžko. A pravda bez lásky, jak známo, nakonec ani pravdou není. Často o tom povídáme s Pavlem Friedem, mým přítelem a předsedou brněnské židovské obce. On říká, že teprve tváří v tvář Hospodinu se dozvíme, která z těch našich pravd byla Pravdě blíž. Jednou jsem dodal, že se veškerou pravdu třeba ani nikdy nedozvíme, protože ke štěstí člověka této znalosti není třeba. Tedy podle mého.

Co Kamila s Jirkou? Vytvoříme pro faru scénická čtení, říkají. Ale ty musíš být dramaturg, dodávají. Poznámka na okraj pro neznalé žargonu: dramaturg je v tomto případě ten, či ta, kdo vymyslí téma, vybere a upraví text, a drží linku. A hlídá režiséra. S nadsázkou, samozřejmě. No tak tedy proč ne? Jak v životě, tak na jevišti. No nevím. Spíš stále žasnu nad tím, jak Hospodin dobře činí, mnohdy navzdory, nebo přinejmenším nečekaně vzhledem k mým úmyslům.

Jirka se začíná připravovat na křest.

Šalom alejchem.

Comments