TEXTY‎ > ‎

Blázen z La Verny

(2009 - z námětu dokumentu)

Dokument, který chce představit neobvyklou postavu lidských dějin. Světce citovaného i protestanty, přestože mnozí z nich se ježí už jen při zmínce obdobných katolických specifik, jako je třeba úcta ke svatým. Ovšem tento světec neoslovuje jen křesťany různých vyznání, ale své přívržence má i mezi muslimy, buddhisty, pohany, animisty, agnostiky, a co víc, dokonce i mezi ateisty. Inspiruje nejen napříč vyznáními, ale i napříč věky. Dokument, který nechce být jen přehršlí dat, ale vycházeje z historie, jak jen lze ji dohledat, chce nabídnout přesahy. Přesahy srozumitelné současnému člověku, přesahy schopné inspirace, jindy a jinde, než se nacházel originál. A že to jde, mohla by docela dobře svědčit už světcova současnice a následovnice, svatá Anežka Česká. Dokument o někom, kdo by neměl skončit v archívu.

Svatý František z Assisi patří k výjimečným postavám evropské civilizace, k těm lidem, kteří významně ovlivnili myšlení lidí své doby, ale i směřování společnosti směrem k budoucnosti, resp. naší přítomnosti. Jeho vliv patří k těm pozitivním (míněno metodologicky -nebourá, ale staví), tedy pozitivním v rámci civilizace, jejíž součástí byl on i my. Jistěže se dá civilizace stavět i jinak, tak, kde by Františkův vliv nebyl žádoucí, ale to je úplně jiný příběh.

František obnovil společnost v éře, která jakoby žádnou obnovu nepotřebovala. Zažívala totiž období svého rozkvětu. Začínala mít převahu (vojenskou a pomalu i kulturní) nad konkurenční islámskou civilizací. Doba vrcholného středověku 13. století, o němž je řeč, je dobou mohutných gotických katedrál, ohromujících staveb konečně v novém, původním a odnikud jinud nepřevzatém stavebním stylu. Ten jako viditelné znamení označoval proměny myšlení lidí, emancipaci společnosti. Jde o dobu sopečného rozkvětu univerzit, naprosto nového fenoménu v globálním měřítku, umožňujícího vědu, jak ji známe dnes, vedoucího k výroku o mnoho staletí mladšího Isaaca Newtona: Stojím na ramenou obrů. Na konci tohoto období dominance evropské civilizace jakoby stojíme my dnes. Moc se v minulém století nejprve přesunula na americký kontinent, který ovšem patří ke stejné civilizaci, aby se nakonec ve století současném začala masivně přesouvat do Asie a tam k mohutné Číně. A to je ovšem něco jiného, co zavání civilizačním posunem. I když možná je to všechno úplně jinak. Jsme totiž v průběhu tohoto procesu a není vůbec jasné, kam povede. V každém případě je velmi zajímavé, jakou spoustu paralel přináší život lidí v evropské civilizaci dnešní a té vrcholně středověké, tedy jinak, jak nesmírně inspirativní mohou být život a myšlenky jednoho dobrovolně chudého šedivého bratra zaznívající z 13. století pro současnost, a právě pro ni. Je až neuvěřitelné, že ony paralely lze nacházet dokonce v tak přímočarých linkách, jako je například vztah k islámu, nebo neméně zmatečný vztah ke klimatu a jeho proměnám. Františkovy žité citace zní směrem k vzájemně respektabilnímu, vyváženému a životaschopnému vztahu nejen v těchto tématech. Možná právě proto, že prvním důrazem jeho života byl nelítostný boj proti vlastní pýše, a to prostředky, které se mnoha i jeho tehdejším současníkům zdály vrcholně bláznivé. Přesto s vědomím vlastní nevědomosti, nejistoty, svých strachů, tedy s pokorou dokázal dospět k moudrosti, které nemůže dosáhnout nikdo, kdo na své přezíravé pýše staví. Františkovou metodou byla pokora, nikoliv podlézavost nebo služebníčkařství. Byla to těžce vydobývaná pokora, která mu umožnila stát rovně, pravdivě, poctivě, silně. Pevně, jak to jenom jde.

Doba Františkova i doba dnešní přes svou vnější vyspělost zažívá duchovní roztříštěnost, jistý zmatek ve věcech ducha. Duch sám je ovšem natolik významný pro lidský druh, že právě ten z nás činí vrchol života. Jsme natolik úspěšní právě pro svůj duchovní rozměr. Duchovní relativismus, dogma současné Evropy, téměř náboženství (alespoň ve svých projevech), bývá ovšem hodnocen nejednoznačně. Někdo ho považuje za vrchol, jiný za úpadek. František proti úpadku, jak to viděl, bojoval, a to zejména svým vlastním postojem, změnou sebe sama. Není nutné s ním souhlasit, ale je jedině konstruktivní ho respektovat, protože právě takoví lidé hýbou dějinami a myšlením lidí, jedině s takovými lidmi lze souhlasit, nebo se vůči nim vyhraňovat, tedy myslet. Toto nikdy nedokáže ten, který není ano, ani ne, ten, který není studený, ani horký, který se pro svou vlažnost hodí jen k vyplivnutí, tedy k zániku, vymření, vymazání.

V době křížových výprav, otevřeného boje mezi křesťanskou a islámskou civilizací, pod ideovými prapory svých náboženství, ostře stavěných proti sobě (zdálo by se nesmyslně, leč dělo se tak), v této době přechází František frontovou linii a stane před sultánem. A to aniž by chtěl špinit svou domovinu, aniž by chtěl konvertovat. Stane před sultánem, a ten, kupodivu, ač to jinak bez výjimek dělal, nenechá Františka popravit, ale ani ho nevyhání, nýbrž zůstává s ním v dlouhých hovorech, jejichž výsledkem je, že bratři menší, následovníci Františkovi, jako jediní “zápaďané” smějí přijít na jím ovládaná území Svaté země, působit tam, spravovat křesťanská poutní místa a starat se o poutníky. A jsou tam dodnes. Ani sultán se tehdy nestal křesťanem. Každého snad napadne slovo: respekt. Není to tak dávno, co téma vztahu k islámu otevřel současný nejvyšší představitel anglikánů, arcibiskup z Canterbury Rowan Williams, když mluvil o tom, že těžko nutit muslima, aby se vzdal práva šaría, když je pro něj islám dražší, než cokoliv jiného. Tedy že ho lze buď kriminalizovat, nebo se pokusit o nějakou společnou řeč, která ovšem nemusí být totožná. Bez respektu to nejde. Že jde o téma navýsost aktuální, ukazuje stále se zrychlující sled událostí s tím souvisejících, v posledních měsících “minaretové” referendum ve Švýcarsku, nebo i článek kardinála Miloslava Vlka, kterého nejenom v Evropě citoval kdekdo.

Františkův vztah k přírodě netřeba příliš rozvádět, je totiž nadmíru známý. Dokonce až tak, že se z něj činí takový trochu prosťáček, který snad rozuměl zvířatům hlavně proto, že k nim měl svým založením blízko. Prameny ukazují, že Františkův vztah k přírodě souvisel s jeho hledáním (a rovněž vytvářením) uspořádaného dokonalého kosmu, který ovšem nezjednodušoval pouze na biologickou či fyzikální rovinu. Všechno souvisí se vším. Lidský duch je součástí kosmu. Dokonce jako jediný je schopný kosmos pojmenovat a vědomě ho spoluutvářet (nebo i rozbíjet). Trvale udržitelný život? Jistě. Ale ne bezduchý. Františkova slova z Chvalozpěvu stvoření o bratru Slunci a sestře Luně nejsou sentimentálním zvratkem, ale protrpěnou písní úmorné cesty života, která ovšem dává smysl, neboť vede k moudrosti. Ve stejné písni František oslovuje i sestru Smrt těla a důrazně varuje před smrtí ducha.

Obě témata jsou více duchovní, než exaktně definovatelná. Jde o přesvědčení, o postoj, který konkrétní člověk může a chce zaujmout, kde exaktně zkoumatelné pravdy tvoří prostředek. Ve vztahu ke změnám klimatu i k islámu se proti sobě staví spousta “faktů”, přesto to jediné, co skutečně posouvá (v pozitivním i negativním smyslu), nejsou tato fakta, ale dostatečně přesvědčivě hlásaná idea. Jde o duchovní cestu.

Františka ne docela pochopili už jeho soudobí bratři. A nový řád se začal, ještě koncem Františkova života, vyvíjet v mnohém odlišně, než jak by on sám chtěl. I v tom spočívalo Františkovo utrpení, které mu bylo zaslíbeno dva roky před smrtí v intenzivních modlitbách na hoře La Verna, a jehož viditelným znamením se stala stigmata, bolestivé symboly Kristova utrpení. Taky on zažil, co to je, když ho opustí i jeho nejbližší. Jsou věci mezi nebem a zemí... Ubohý šedivý bratr na ohromné stage popové hvězdy, kde ho náhle osvítí stovky reflektorů, které odhalují jeho ubohost hlavně před sebou samým. Obdivovaný, uctívaný a nepochopený.

Přesto i další rozměry františkánského hnutí, kterým by František sám nerozuměl, a dost možná by je i odmítal, přinesly spoustu nečekaných dobrých plodů. Františkánskou spiritualitu nesou nejen tři větve Řádu bratří menších (takzvaný “první řád”: konventuálové-minorité, františkáni a kapucíni), Řád chudých paní (“druhý řád”: klarisky), laický “třetí řád” rodin a lidí žijících “ve světě”, a spousta dalších většinou ženských kongregací učitelek, zdravotnic..., díky čemuž je františkánské hnutí nejrozsáhlejším na světě. Především ale františkánská spiritualita inspiruje mnoho dalších skupin i jednotlivých lidí, kteří Františka znají a hlásí se k němu, ale nemají potřebu se za františkány označovat. Jdou trochu jinudy. Ale snad někdy i blíž tomu, který stál na počátku. Právě tyto současné aktivity, resp. výběr z nich, by se měly stát stavebními kameny dokumentu, jehož příběh bude pohromadě držet František sám, ve stylizovaných obrazech jeho života, v metaforách srozumitelných dnešnímu člověku.


Comments