TEXTY‎ > ‎

Kdysi za noci temné

https://vltava.rozhlas.cz/jan-hanak-kdysi-za-noci-temne-8126352

Když jsem byl požádán, abych stvořil tuto úvahu, měla být pěkná vánoční. Jistě, natolik se známe.. to přání nebylo tak banální, jak by se mohlo na první pohled zdát. Ale pravdou je, že stejně tak, jako nechci v tomto čase vypouštět do světa nějaký sentimentální blábol, stejně tak nechci na sílu skandalizovat, silácky shazovat patos těchto dní, prostě vypouštět mlhy, ba přímo temnoty. Jedním ze symbolů tohoto období je hořící svíce, jejíž plamen se odráží v doširoka rozevřených očkách očekáváním rozechvělého dítěte.. No, to možná taky, ale odkazuje na světlo, kterého se mnoha lidem, zraňovaným světem, lidmi, událostmi, nepochopitelnostmi, kvaltem doby, povrchností vztahů či kdo ví, čím ještě, tak moc nedostává, že jejich zoufalé volání o pomoc ční i skrz pečlivě budovanou fasádu pohody těchto dní.

Juan de la Cruz. To je jméno, které k Adventu patří, jakkoliv dozajista méně viditelně, než svatý Mikuláš, Lucie či Barbora. Juan de la Cruz. Jan od Kříže. Přesněji svatý Jan od Kříže. Španělský řeholník šestnáctého století, který na popud a v inspiraci svaté Terezie z Ávily reformoval svůj karmelitský řád, přičemž reforma spočívala, jak jinak, v návratu ke kořenům a spěla k intenzivnímu životu s tím, který je smyslem Bytí, k plné přítomnosti a pozornosti v jednotě myšlení, činů, slov.. tedy k mystice. Svatý Jan od Kříže inspiroval kdekoho, včetně třeba surrealistického Salvadora Dalího. Nedivím se mu. Jan mystik, Jan, který se nechal uvádět do reality “za”, do reality nepoměrně reálnější, než je ta smyslově vnímatelná. Kým se nechal uvádět, je snad jasné. 

Jan, když ho někteří spolubratři, jaksi nenadšeni jeho reformou, zavřeli na dlouhé měsíce do temnoty klášterního vězení, temnoty odmítnutí, napsal krom jiného báseň Temná noc, jedno z nejjasnějších děl španělské poezie. Milá je rozechvělá duše. Milý je Bůh, tak vzdálen představě chladného všemocného vládce, jak vzdáleno je nebe od země, světlo od stínu.


Kdysi za noci temné

v své touze milostné, již láska zná,

ó štěstí nekonečné,

vyšla jsem nezřena,

když nad mým domem vládl klid a tma.


Jista i v noci černé

po tajných schodech, maskou chráněna,

ó štěstí nekonečné,

skryta i v noci temné, 

když nad mým domem vládl klid a tma.


V noci, jež šťastná byla,

kdy nikdo z lidí nezahlédl mne,

i já nic nespatřila,

protože kroky mé

šly za září, jež uvnitř srdce žhne.


Svit jako slunce jasné

svou září doprovázel mne až tam,

kde v klidu čekal na mne

ten, jehož dobře znám,

v místech, patřících samotám.


Ó noci, tys mne vedla,

ó noci, sladší nad zrozený den,

ó noci, jež jsi svedla

milenku s milencem

a spoutala je oba navzájem.


Na ňadru rozechvělém,

jež pro něho jen ukrývala jsem,

spočinul lehce čelem,

laskáním unaven

a cedrem ovíván jak vějířem.


Když s vánky ze zahrady

mé prsty jeho vlasy laskají,

tu ruce jeho rády

bloudí mi po šíji

a všechny moje smysly vzněcují.


Na sebe zapomínám,

tvář sklonila jsem nad milým,

má duše míří jinam,

starosti opouštím

a odkládám je k liliím.


Comments